To jsme my

Včely a my, jak to všechno začalo?

Když o tom teď zpětně přemýšlím, skládá se mně v hlavě zajímavě ucelený řetěz situací, „náhod“, které nás dovedly až do dnešního dne, kdy si nás dovolím označit jako včelaře, samozřejmě jen začínající, ale na počátku třetí sezóny. Celý vývoj byl protkán jakýmsi nenápadným Vyšším vedením, jakoby si sám osud žádal, abych navázala na přetrženou rodinnou tradici. Pradědeček byl včelař a i další předci se věnovali včelaření, řetěz se ale na pár let přerušil, takže jsem bohužel neměla tu možnost převzít včely a úly po někom a především učit se od něho. Ale impulzem mi byly i krásné rozhovory s dědečkem a babičkou, ve kterých vzpomínali, jak tatínek dědečka včelařil a dědeček jako malý klouček s ním, přestože byl alergický. Včelařství mě celkově hodně fascinovalo, nejen pro možnost zisku medu atp., ale měla sem pocit, že je dnes moc důležité vracet včely do přírody. Dalším mezníkem pro mě bylo absolvování předmětu o včelařství a včelích produktech v rámci studia, sice jsem se nedozvěděla moc konkrétních informací jak na to, ale přinutilo mě to přečíst si pár knih o včelách a dozvěděla jsem se toho docela dost o jejich životě, zkoušku jsem zvládla levou zadní. V to samé léto přišel důležitý okamžik, můj první kontakt se včelami, „náhodou nenáhodou“ jsem zapředla rozhovor s jedním mým panem profesorem na téma včely (slyšela jsem o něm, že je včelař), a ještě ten den v podvečer jsem s ním jela na jeho včelnici dokrmovat včely. Poprvé jsem stála před úlem se smíšenými pocity, měla jsem obavy z  neznámého, ale zároveň jsem byla hrozně zvědavá. Je to zvláštní pocit, když se před člověkem poprvé otevře úl, včely se rozletí, všude to bzučí, prostě tajemný okamžik (poprvé je to prostě jedinečné, pak už to člověk takto nevnímá). Koukala jsem jak z jara na ten včelí mumraj a zároveň neskutečně promyšlený řád.

Moc se mi líbí označení včelstva v němčině, mají tam přímo výraz, který lze přeložit jako včelí bytost a tak to vnímám i já, sama včelka je nic, ale tisíce dělnic, trubci a matička a samozřejmě včelí dílo tvoří fenomenální organizmus – včelí bytost.

Ale zpět k našim začátkům, píši tento text pro všechny lidičky, které zajímají včely a třeba se párkrát zasnili nad tím, jak by bylo krásné mít vlastní včelky třeba u domu na zahrádce…jenže pak se ozve rozum a zchladí ten krásný sen ledovou sprchou: Co blázníš, včely, to není jen tak, třeba jako pořídit si psa!!!!! Musíš mít vybavení, znalosti, je to strašně složité….blablabla, takový vnitřní dialog probíhal u mě, s tím, že jsem vždy dostala hrozný strach a skončila u těch snů, ale jak sem psala výše, věci se časem nějak tak samy daly do pohybu. Ale ještě po mém prvním setkání se včelami, v tváří v tvář (srpen 2009) jsem si říkala, tak jó, tak za dva roky třeba s Pavlem nějak začneme, teď budeme získávat informace a pak uvidíme, co a jak.

Ale zase se do toho všeho zamontovala ruka Osudu J, rozhodla jsem se, že se zaregistruji do Českého svazu včelařů, abych mohla zatím odebírat jejich časopis a něco se tak přiučit, což se zrealizovalo, ale souviselo s tím to, že nám Osud hodil takovou udičku s fajn návnadou – dotace pro začínající včelaře, když do toho teď půjdem, dostanem až 15 000 na vybavení. Tak jsme se chytli J Z dotací bylo po šílených patáliích nakonec 2000Kč a ty průtahy a složitosti za to ani nestály, ale byl to ten hlavní impulz a já jsem za to teď neskutečně vděčná, nebýt toho asi jsme ještě teď bez včel. A tak jsme narychlo vybírali úly a pomůcky, abychom vše stihli vykázat do uzávěrky dotace, rozhodli jsme se začít se dvěma včelstvy. Nakoupili jsme ve včelařské prodejně úly, rámky, rozpěrák, kuřák, obleky atp. (to byl asi prosinec2009)….a čekali s obavami a smíšenými pocity na jaro a na to, co s tím Osud udělá, když my si s tím nevíme dál rady, a on opravdu udělalJ

Začali jsme pátrat po internetu ohledně včelařských kurzů a moc nás zaujalo sdružení Včela pro moravský kras, v rámci něho pořádají manželé Zigalovi včelařské kurzy, zajímavě koncipované, takže jsme začali jednou měsíčně jezdit do Vilémovic a bylo to moc fajn. Ale největší pomocí pro nás byl a je Olda Veverka z Kývalky, uznávaná včelařská autorita a skvělý člověk. Seznámili jsme se s ním přes ČSV, kde několikrát přednášel začínajícím včelařům, také jsme v rámci těchto akcí párkrát navštívili jeho pracoviště včelín Kývalku. Byl tak duben a my jsme si na exkurzi u Oldy objednali dva oddělky a později jsme si domluvili soukromou lekci praktického včelařství pod vedením Oldovy autority. Nezapomenutelná byla Oldova věta nad otevřeným úlem (podotýkám vůbec jsme tehdy neuměli s včelami a rámky manipulovat, děsně jsme se báli)já si teď musím na chvilku odskočit, tak tady máte rozpěrák a pracujte, já přijdu. No to byl stres, chuděry včely za Oldové přítomnosti hotoví beránci, vycítili naši nervozitu a začaly hromadně opouštět úl, pomalu ale jistě se přesunuly na venkovní část úlu a my jsme zápolili s rámky, naštěstí se brzy vrátil Olda a my i včelky jsme byli zase v klidu, samozřejmě, že včely zase hned začaly lézt zpátky. A tak to vše plynulo dál a já sem si jako dárek k zakončení studia nadělila dva úly plné včeliček. Bylo to kolem poloviny července 2010.

Včelstva máme umístěná na zahradě v Troubsku, pod břízou, česny k jihu. Takže z Kývalky do Trousbska jsou to pouhé 2 km, ale i tak byl převoz včelek zajímavou zkušeností, byla by to sranda, kdyby nás zastavila silniční kontrola a uviděla náš náklad, možná by nás radeji hned pustiliJ

Včeličky jsme si dovezli již v našich úlech, takže stačilo jen přesunout úly z auta na připravené stojany. Což jsme ihned učinili a napjatě sledovali jejich první krůčky z česna ven. Protože již bylo podletí a my jsme si přivezli jen oddělky, začali jsme s přikrmováním cukerným roztokem, pomalu, ale pravidelně, aby oddělky zesílili a měli jsme tak dobrý základ pro další sezónu, byly to moc krásné začátky, ale plácali jsme se v tom a zkoušeli metodou pokus omyl, a tak je to i teď. Včelky jsme zakrmili a zazimovali, zateplili víka a popřáli jim dobrou noc (i když ony včely nespí, zimu přečkávají v chomáči kolem matičky a vyměňují si pozice, aby každá včelka pobyla aspoň chvilku v její přítomnosti, a také aby ty na okraji se mohly zahřát). S napětím jsme očekávali příchod jara a prvního proletu, přemýšleli jsme, zda vůbec včelstva přezimují, nebo jestli budeme zase začínat od nuly. Ale potkalo nás velké štěstí, včelky to i přes naše nezkušené zásahy, ale prováděné s láskou k nim, přezimovaly a tak Pavel v břenu pozoroval hromadný prolet.

Když začne člověk včelařit otevřou se mu oči pro přírodu, začne vše kolem sebe vnímat jinýma očima, hned je pozorný více k rostlinám, a sleduje co kde kvete a na co včely chodí, co nosí za pylové rousky, dumá z čeho asi mohou být, prostě najednou vnímá přírodu jinak, a to potkalo i nás. Je zajímavé zapisovat si každý rok, kdy které rostliny rozkletly poprvé, zajímavé je to i proto, že rozkvět určité rostliny je kolikrát i takovým znamením pro včelaře k určitému zásahu ve včelstvu, ale je to jen velmi obecné (např. angrešt, třešeň).

Naše včelstva se nenachází zrovna na zlaté žíle, ale přesto jsme se dočkali medobraní, při kterém nás včeličky obdarovaly 30kg medu a my jsme jím zase mohli obdarovat naše blízké a kamarády. Během léta jsme si také vyzkoušeli, jak se získává vosk, propolis, v adventu jsme se věnovali výrobě různých typů svíček a dokonce jsme se nechtěně dostali i k pokusu o výrobu medoviny. A také jsme v minulém roce usadili první roj, který se podařilo Pavlovi odchytit, vytvořili jsme s různými chybami a problémy oddělky, ke kterým jsme pořídili matky z Kývalky a také nás včelky potrápily, když jsme se jim snažili vnutit novou matku. Nedopadlo to moc slibně, ale o tom včelaření je, člověk se učí chybami a zkušenostmi a to je velmi obohacující. A teď s napětím čekáme, co přinese jaro.

Na závěr bych ráda našim včelám popřála, ať s námi mají trpělivost, protože je máme opravdu ze srdce rádi, tak ať to na jaře zase lítá!!!